Agentura pro podporu válečných veteránů má novou ředitelku

V armádě slouží už 36 let, od roku 2000 na pozici psycholožky. Doprovází lidi v náročných situacích a specializuje se na práci s člověkem v krizi. Má bohaté zkušenosti s poskytováním pomoci a podpory lidem zasaženým povodněmi. Společně se svými kolegy připravovala vojáky na nasazení do zahraničních operací, ale i do zdravotnických zařízení v době covidové pandemie. Koordinovala vyslání příslušníků odboru operační psychologie do krajských asistenčních center pomoci Ukrajině. A především mnohokrát doprovázela rodiny vojáků po mimořádných událostech. Představujeme vám pplk. Markétu Kaštánkovou, novou ředitelku Agentury pro podporu válečných veteránů.

Že jde o ženu na svém místě, svědčí fakt, že je veteránkou ze čtyř zahraničních operací v Kosovu nebo v Afghánistánu, kam byla vyslána hned třikrát. Díky osobním zkušenostem dobře ví, jaké výzvy a situace řeší vojáci na misi. Její hlavní motivací, proč od ledna 2025 nastoupila do přímé péče o válečné veterány, je jejich podpora a snaha o zlepšení kvality života.

Do Kosova už jako psycholožka
Že se chce věnovat psychologii, se rozhodla až během služby v armádě. Svou vojenskou kariéru začínala na výcvikovém oddělení 61. spojovací brigády v Berouně. Když v roce 2000 vznikala psychologická služba, stalo se to pro ni impulzem k rozšíření vzdělání v oboru psychologie. Prošla mnoha útvary, nakonec na jedenáct let zakotvila na Odboru operační psychologie Agentury vojenského zdravotnictví v Hradci Králové.

Na svou první misi do Kosova odjela v roce 2007 už jako psycholožka. „Věděla jsem, že budu součástí jednotky, ve které se může stát cokoliv. Náročné situace se nevyhýbají ani vojákům z povolání. Plní úkoly za ztížených podmínek, v místě se zhoršenou bezpečnostní situací a musí spolu pobývat na malém prostoru, se ztrátou soukromí a omezenou možností komunikace s rodinou. Když je moc lidí delší dobu v malém prostoru, mohou z toho vzniknout neshody a dostaví se ponorka, bez které se žádná mise neobejde.“

Když se doma něco stane, vždycky to s vámi něco udělá
Napříč všemi misemi zmiňuje jako klíčovou schopnost adaptaci a zvládnutí situací a úkolů v novém prostředí a s tím spojené odloučení od rodiny. Co si sdělovat do telefonu a o čem raději nemluvit, je důležité řešit na obou stranách. „Já můžu ovlivnit pouze to, u čeho jsem. Při vzdálenosti pět tisíc kilometrů nemám vliv vůbec na nic. Když se doma něco stane a týká se to rodiny, dětí, zdraví, nebo chodu domácnosti, případně když dojde na výčitky či stesk, vždycky to s vámi něco udělá. Opatrná je často i komunikace ze strany vojáka. Nesděluje do telefonu, že se mu zrovna nedaří, že nemůže vydržet s kolegy, nebo že i pro něho je to náročné.“ Vojáky na misi kromě mimořádné události nejvíc rozruší právě fakt, že se doma děje něco vážného: „Má to vliv na soustředění i na kvalitu plnění úkolů.“

Dnes už je komunikace s rodinou na zahraničních operacích naštěstí dostupná i s určitou mírou soukromí. Sama však s úsměvem vzpomíná, že to tak rozhodně nebylo vždycky: „Pamatuju si, jak jsem říkala svému muži na misi v Bosně do telefonu spojeného s vysílačkou ‚miluju tě, příjem‘ a on na druhé straně odpovídal ‚já tebe taky, příjem‘. Takže jsme to slyšeli oba a ještě několik dalších lidí na ústředně.“

Že je samota a odloučení od rodiny velké téma, ví sama velmi dobře. Na misi zažila i dvoje Vánoce. „Mise vám sebere čas s rodinou. Ten pak už nevratně chybí. Spočítala jsem si, že u mě to bylo dvacet dva měsíců. To nejde ničím nahradit a je potřeba s tím umět pracovat. Voják prochází před misí výcvikem a přípravou, rodina se učí novou situaci zvládnout doma sama, protože i pro ni je to ‚mise‘. Ve své praxi jsem se nejčastěji setkávala právě s potížemi v partnerském a rodinném životě, nerovnováhou mezi profesí a osobním životem, ale i v mezilidských vztazích na pracovišti. Služba je náročná a má vliv na kvalitu života vojáka i jeho rodinu,“ uzavírá.

Každý člověk potřebuje ocenění
Problémy, které řeší váleční veteráni, jsou často velmi citlivé a osobní. Mohou se vyrovnávat s pocity selhání a viny, třeba právě v důsledku toho, že nedokázali udržet rodinu. Pplk. Kaštánková zdůrazňuje, že je zásadní ocenit a poděkovat veteránům za službu z období, kdy ještě žádný systém péče a podpory v armádě nebyl vytvořen. Každý člověk potřebuje ocenění a uznání své práce a má smysl to udělat i s odstupem, přestože jsou někteří veteráni již dlouho mimo službu. „Když umíme ocenit a nezapomínáme, vyjadřujeme druhým respekt a zvyšujeme pocit hodnoty. To je opravdu důležité.“

I proto je potřeba, aby se veteráni setkávali, vzpomínali a sdíleli své zkušenosti. „Samotné sdílení zážitků je neopakovatelné a nepřenosné. Znamená mít něco společného a dostat možnost o tom mluvit. Pomáhá to zahojit rány, uzavřít nebo naopak vysvětlit zásadní věci a situace, pochopitelně také nezapomenout.“

Kdo chce, hledá způsob
„Souhlasím s tvrzením, že pomoc druhým je přirozená součást života, přináší radost a dává smysl. Proto chci ze své pozice, společně se svými kolegy z Agentury i Odboru pro válečné veterány a válečné hroby dál rozvíjet projekty podpory a péče. Chceme aby naše služby byly co nejdostupnější  a především naučit válečné veterány, aby se nebáli říct si o pomoc,“ otevírá Markéta Kaštánková. „Plánujeme aktivně zjišťovat jejich potřeby a pomáhat jim například v uplatnění na trhu práce.“

Nedílnou součástí péče o válečné veterány je i finanční pomoc cestou Vojenského fondu solidarity. „Určitě se chceme zaměřit na získání většího počtu stálých přispěvatelů. A jak? Jednou z možností je určitě zveřejnění konkrétních příběhů pomoci vojákům, jejich blízkým a dětem. Je to zároveň zpětná vazba, doklad o využití příspěvků. Tady platí dvojnásob: ‚Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod.‘“

Tým s potenciálem pomáhat
Kvalitu nového systému podpory a péče zajišťuje intenzivní propojení širokého týmu profesionálů. Tím jsou jak kontaktní pracovníci Agentury pro podporu válečných veteránů, tak zkušení sociální pracovníci Odboru pro válečné veterány a válečné hroby. Jejich úzká spolupráce na případech klientů zaručuje, že jsou důkladně ošetřeny skutečně po všech stránkách. Sociální pracovníci z odboru zároveň pomáhají se vzděláváním, metodickým vedením a supervizí lidí z Agentury. „V dohledné době potřebujeme doplnit počty kontaktních pracovníků, abychom byli více dostupnější ve všech regionech. Také nás čeká navazující vzdělávání v sociálních službách, v komunikaci a schopnosti správně nastavit profesní hranice,“ dodává pplk. Kaštánková.

Budování pevného týmu péče o válečné veterány je zásadní: „Přeji si mít kolem sebe dostatek lidí s potenciálem pomáhat. Pro všechny z nás je to výzva, kterou dobře popisuje a vystihuje citát Henryho Forda: ‚Dát se dohromady je začátek, vydržet pohromadě je pokrok, spolupracovat je úspěch.‘ Jsem vděčná, že mohu být součástí dalšího rozvoje již rozběhnutých programů v rámci nově nastavované péče, která je skvěle koncipovaná. Plně se s touto vizí ztotožňuji a těším se na spolupráci a další rozvoj v této důležité oblasti,“ uzavírá s úsměvem.