S lítostí oznamujeme, že nás v minulých týdnech opustili čtyři druhováleční veteráni.
Bohužel, zatímco vám každou neděli představujeme poslední žijící druhoválečné veterány, zároveň nám další hrdinové odcházejí. V březnu 2025 nás navždy opustili váleční veteráni Julie Janíčková, Věroslava Bojková, Alois Frank a Bohumil Venclík – lidé, kteří se během druhé světové války nesmazatelně zapsali do boje za naši svobodu.
Válečná veteránka Julie Janíčková (14. 4. 1927 – 21. 3. 2025)
Paní Julie Janíčková, roz. Zemanová se narodila dne 14. 4. 1927 v Zubří v okrese Vsetín. Jmenovaná je držitelkou osvědčení válečného veterána podle zákona č. 170/2002 Sb. (ev. č. 1700001289) a osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. v kategorii účastník domácího hnutí v době od 27. 7. 1943 do 5. 5. 1945.
Paní Janíčková v době druhé světové války žila v Zubří, kde od července 1943 společně s rodiči pomáhala partyzánům ze skupiny „Štramberští partyzáni“. Jednalo se o jednu z prvních partyzánských jednotek na území Moravy a Slezska, jejíž jádro tvořili příslušníci komunistického svazu mládeže ve Štramberku. Pod vedením Jaroslava Jaška skupina organizovala partyzánskou činnost v Moravskoslezských Beskydech. Její početní stav postupně narůstal a v roce 1943 měla kolem 17 členů. Ilegální činnost paní Janíčkové byla spíše podpůrného charakteru, ale i tak byla nesmírně důležitá a nebezpečná, jelikož při jejím odhalení hrozila vykonavatelce smrt. Paní Janíčková na svém pracovišti v gumárnách měla možnost získávat informace o činnosti okupačního vojska a gestapa, které předávala k dalšímu využití partyzánské jednotce. Pro její členy opatřovala potraviny, léky, obvazy a petrolej, které jim nosila do hor, což obzvláště v zimním období při cestě zasněženou krajinou bylo velice náročné. Mimo toho společně s matkou a sestrou partyzánům praly a opravovaly oblečení. I přes opakované prohlídky gestapa v místě bydliště ve své aktivní ilegální činnosti setrvala až do osvobození.
Po válce se odstěhovala do Poličné a pracovala jako dělnice, než utrpěla vážný úraz, kvůli němuž odešla do invalidního důvodu.
Válečná veteránka Věroslava Bojková (26. 6. 1926 - 24. 3. 2025)
Narodila se 26. 6. 1926 v Bohutíně na Šumpersku. Jmenovaná je držitelkou osvědčení válečného veterána podle zákona č. 170/2002 Sb. (ev. č. 170009563) a osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. v kategorii účastník domácího hnutí v době od 1. 2. 1944 do 5. 5. 1945.
Pochází z rodiny zedníka. Po dokončení měšťanské školy nechtěla pokračovat ve studiu na německých školách, a tak byla pracovním úřadem vyslána na zemědělské práce k německým sedlákům, kteří vykonávali nucenou správu na usedlostech českých sedláků v okupovaném pohraničí. Na jaře 1943 se v okolí Bohutína zapojila do ilegální činnosti odbojové skupiny „Národní sdružení československých vlastenců“, v jejímž rámci zajistila materiál pro ošetřování zraněných, absolvovala základní výcvik ilegální práce, nebo pomáhala s opatřováním oblečení pro sovětské ženy, které nuceně pracovaly v olšanských papírnách. Důležitou složkou její práce bylo i rozšiřování ilegálních tiskovin, které organizace vydávala. Paní Věroslava při svých cestách po okolí fungovala jako spojka mezi jednotlivými odbojovými skupinami a ústně jim předávala nezbytné informace. Většinou přicházela na předem určené místo a jména odbojářů neznala, aby je tak v případě zatčení neprozradila. Jak to bylo prozíravé rozhodnutí, se ukázalo o rok později, kdy byla zmíněná ilegální organizace okupanty likvidována.
V této době se konstituovala partyzánská skupina Sever-Zábřeh, do jejíž činnosti se paní Věroslava zapojila především potravinovou pomocí. Vedle toho zajišťovala potřebné léky, spravovala oblečení, převáděla ukrývané ilegální pracovníky k partyzánům, zjišťovala umístění skladů zbraní, které pak mohly být využity v boji proti okupantům. V zimě 1944/1945 se společně s matkou staraly o partyzána Václava Bojka, jemuž pomáhala s udržováním kontaktu s partyzánskou skupinou. Partyzánská skupina jako celek uskutečnila 4 destrukční a 21 bojových akcí a podílela se i na konstituování národních výborů v prostoru své působnosti. V ilegální činnosti paní Věroslava setrvala až do osvobození. Pak pracovala v olšanských papírnách a následně jako úřednice na poště v Šumperku.
Válečný veterán MVDr. Alois Frank (7. 1. 1925 – 26. 3. 2025)
Narodil se 7. 1. 1925 ve Svébohově u Šumperka. Jmenovanému bylo vydáno osvědčení o jeho účasti na národním boji za osvobození podle zákona č. 255/1946 Sb. v kategoriích účastník domácího hnutí v době od 1. 9. 1942 do 27. 8. 1944 a čs. poltický vězeň v období od 28. 8. 1944 do 5. 5. 1945. Z titulu své účasti ve druhém odboji nabyl také postavení válečného veterána podle zákona č. 170/2002 Sb. (ev. č. 170001517).
Studoval na gymnáziu v Zábřehu, které však bylo po okupaci pohraničí nacistickým Německem uzavřeno, a tak Frank musel přestoupit do Litovle. Tady v září 1942 vstoupil do ilegální organizace „Svaz československé mládeže“, jejímž cílem bylo působit ve vlasteneckém duchu na mládež a připravovat se na otevřený boj proti nacistům. V této souvislosti studenti vydávali ilegální letáky a podporovali finančně a potravinami rodiny, perzekuované nacisty. Z organizačního hlediska se skupina členila do tří oddílů (Litovel, Bílá Lhota, Konice). Každý oddíl měl kolem 20 členů, rozdělených do tříčlenných družstev. V lese blízko Mladče měla skupina bunkr, kde se její členové cvičili a skládali přísahu věrnosti republice. Jejím velitelem byl František Vašek. Vedle tisku a rozšiřování letáků Frank působil jako spojka mezi Litovlí a Prahou.
Gestapo se však dostalo na stopu organizace a po zatčení jednoho z členů v srpnu 1944, byl zatčen i Frank. Stalo se tak 28. 8. 1944. Byl vězněn v Olomouci, Kounicových kolejích v Brně, Breslau, Zwickau a Waldheimu, kde se uskutečnilo v březnu 1945 i soudní řízení, v jehož rámci bylo Frankovi prokázáno jen to, že podporoval rodiny perzekuovaných osob. Jako mladistvý byl proto odsouzen k pěti letům těžkého žaláře.
Dne 7. 5. 1945 se setkaly východní i západní spojenecké armády ve Waldheimu. Tehdy se otevřely také brány nacistického žaláře, z něhož mohl konečně vyjít i Frank. Domů se dostal vlakem až o pět dnů později. Po válce nastoupil na Vysokou školu veterinární v Brně, kterou z politických důvodů mohl dokončit až o mnoho let později. Než získal potřebnou kvalifikaci tak musel pracovat v dělnických profesích. Nakonec se stal obvodním veterinářem na Štítecku. Po listopadu 1989 byl jedním ze zakládajících členů OF v Zábřehu na Moravě.
Válečný veterán Bohumil Venclík (13. 1. 1924 – 31. 3. 2025)
Narodil se 13. 1. 1924 v Tovačově. Jmenovanému bylo vydáno osvědčení o jeho účasti na národním boji za osvobození podle zákona č. 255/1946 Sb. v kategorii účastník domácího hnutí v době od 1. listopadu 1942 do 2. prosince 1943 a čs. politický vězeň v období od 3. prosince 1943 do 5. května 1945. Z titulu své účasti ve druhém odboji nabyl také postavení válečného veterána podle zákona č. 170/2002 Sb. (ev. č. 170009364).
Pochází ze sokolské rodiny, kde se dědilo hrnčířské řemeslo. Jeho otec byl horlivým činovníkem Sokola, dlouholetým náčelníkem místního okrsku. Krátce po okupaci se celá rodina zapojila do ilegální činnosti v rámci skupiny „Obrana národa“. Později participovali na odbojové činnosti místní KSČ vedené J. Kozákem. Podíl pana Venclíka spočíval rozšiřování ilegálních tiskovin a letáků a získávání zpráv o pohybu Němců. Mezi jednotlivými členy skupiny vykonával činnost spojky. Rodina za války rovněž ukrývala hledaného odbojáře Rajmunda Navrátila. Ten po zatčení a tvrdých výsleších prozradil své přechovávatele.
Pan Venclík byl za odbojovou činnost zatčen přerovským gestapem dne 3. 12. 1943 v Tovačově společně s otcem i matkou. Vyšetřovací vazbu strávil v Přerově a Olomouci. Německým zvláštním soudem v Brně byl odsouzen k 18 měsícům káznice a 2 letům ztráty občanských práv. Byl vězněn v Bernau u Chiemského jezera, avšak kvůli vážným zdravotním komplikacím mu bylo věznění přerušeno.
Jeho otec byl odsouzen k trestu smrti a 26. května 1944 byl popraven ve věznici v Praze na Pankráci. Matka byla vězněna ve věznici v Jaueru (Jaworu) ve Slezsku. Domů se vrátila až v červnu 1945.
Pan Bohumil Venclík po válce pracoval jako hrnčířský a kamnářský učeň. Posléze se stal řidičem motorového člunu ve štěrkovnách a pískovnách v Tovačově.
Čest jejich památce
