Svědectví hrdinů - 17.díl: Bohuslav Andrš

Z Ukrajiny až do Prahy.
Veterán, který přežil hladomor, válku i okupaci.

Bohuslav Andrš se narodil 9. července 1926 v Česká Alexandrovce – české vesnici u Oděsy, založené potomky vystěhovalců, kteří přišli do carského Ruska v 18. století. Doma se mluvilo česky, i když školu absolvoval ve třech jazycích – česky, ukrajinsky i rusky.

V rodné obci zažil to nejhorší: stalinské represe, hladomor, násilné združstevňování. Jeho otec byl v roce 1938 deportován do gulagu a nikdy se nevrátil. Když v roce 1941 nacisté obsadili oblast a svěřili správu Rumunsku, přežíval Bohuslav Andrš se svou rodinou jen díky vlastnímu důvtipu.

V březnu 1944 byla obec osvobozena Rudou armádou. A Bohuslav – tehdy teprve sedmnáctiletý – byl odveden. Brzy však požádal o přijetí do čs. armády v SSSR. Jeho žádosti bylo vyhověno a 20. června 1944 vstoupil v Sadaguře do 1. československého armádního sboru.

Po výcviku byl zařazen k průzkumné rotě 3. čs. samostatné brigády. Bojoval v nejtvrdších bitvách u Dukly, Liptovského Mikuláše, Žiliny i na Moravě. Vojenskou službu ukončil v říjnu 1945. Domů do SSSR se ale nevrátil. Zůstal v Československu.

Po válce sloužil u Sboru národní bezpečnosti, později působil jako tlumočník, překladatel i odborný pracovník Veřejné bezpečnosti. Po roce 1968 byl kvůli svým postojům perzekvován a bez práce. Překládal, psal a podílel se na tvorbě odborných slovníků. Nakonec zakotvil v Československém státním filmu.

V letech 1999–2001 působil jako statutární představitel Československé obce legionářské.
Je také autorem dvou vzpomínkových knih – To bylo tehdy a tam a Česká Alexandrovka, kde popisuje svůj výjimečný životní příběh.

Dnes žije v Praze v Domově Vlčí mák. 
Jeho svědectví spojuje tři století české historie – od vystěhovalců, přes gulagy a zákopy, až po svobodnou republiku.