Svědectví hrdinů - 8. díl: Jaromíra Kočnarová

Dívka, která se ve dvanácti letech stala spojkou partyzánů – a zůstala věrná paměti odporu celý život.

Jaromíra Kočnarová, rozená Košárková, se narodila 3. května 1936 ve Vsetíně. Přestože jí bylo teprve osm let, když do jejího domova v Beskydech přišel první partyzán, brzy pochopila, co znamená odvaha, oběť a skutečný odpor.

Rodina Košárkových žila na samotě v Malé Bystřici, v kraji hlubokých lesů a tichých kopců. Právě tam nacházeli útočiště ti, kdo bojovali proti okupantům. Košárkovi neodmítli nikoho – a to navzdory hrozbě zatčení či smrti. Dům se stal centrem ilegální pomoci, úkrytem, zásobárnou i zpravodajskou stanicí.

Na podzim roku 1943 přišel ke Košárkovým sovětský důstojník major N. A. Kuzmin, který se zde skrýval přes půl roku, než navázal kontakt s partyzánskou skupinou Za vlast. Z jejich domova vedl koordinaci odboje v regionu. Každý člen rodiny měl svou roli. Jaromíra – ještě dítě – přenášela zprávy, zdravotnický materiál, vyzvedávala informace na předem domluvených místech. Domem Košárkových prošli nejen sovětští partyzáni, ale i členové 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky a skupiny Štramberští partyzáni. Rodina v jednu dobu pomáhala i pětadvaceti lidem, a přitom udržela tajemství tak dokonale, že se jejich činnost nikdy neprozradila – i když několikrát hrozilo odhalení.

Po válce vystudovala Jaromíra pedagogickou školu, ale z náboženských důvodů jí nebylo umožněno učit. Vyučila se dámskou krejčovou, pracovala v Tesle ve Valašském Meziříčí a kvůli zdravotním potížím odešla do invalidního důchodu. V roce 1958 se provdala a přesídlila do Náchoda, kde žije dodnes. Za svou odbojovou činnost obdržela vyznamenání Dík a uznání ministra národní obrany už v srpnu 1949. Je válečnou veteránkou podle zákona č. 170/2002 Sb.

Její příběh dokazuje, že i děti se dokázaly postavit zlu – a zapsat se do historie odporu svou tichou, ale neuvěřitelně statečnou pomocí.