30 let od minometné palby na Tango 23 Repetitor
„Za čtyři roky, co UNPROFOR funguje, se to nejhorší semlelo poslední tři dny. U nás to začalo oranžovým stupněm asi před týdnem. Potom, když jsem šel na Premiéru na zprávy, akorát pískli poplach. Míří k nám chorvatská vojska. Začal červený stupeň. Museli jsme zaujmout kruhovou obranu. Ten den začaly ostré boje na všech stanovištích UN. Nejtěžší boje byly na Repetitoru, Buniči, Dabaru a Kuzmovači. Byla odstřelována i naše stanoviště UN, protože na Buniči se nachází srbské velení a těsně vedle něho je naše stanoviště. Z Buniče a Repetitoru hlásili, že je odstřelují ze všech stran. Za deset minut na ně dopadlo patnáct dělostřeleckých granátů. Obytná buňka a kuchyň byla zdemolována.“ Právě tato slova napsal před 30 lety v srpnu roku 1995 jeden z našich vojáků mise UNPROFOR do České republiky své rodině. Jenom krátce předtím zahynuli na stanovišti Tango 23 Repetitor dva naši vojáci, četař Petr Valeš a rotmistr Luděk Zeman.
Označení „repetitor“ je odvozené od odražeče rádiových vln (repetitor), který byl dominantní součástí právě pozorovacího stanoviště Tango 23. To se nacházelo poblíž vesnice Ljubovo, u silnice, která vedla z Korenice do Lički Osik. Na fotografii je vidět fragment z ocelové desky odražeče z tohoto stanoviště.
„Naše stanoviště tvořilo demarkační čáru. Srby od Chorvatů odděloval sotva kilometrový pruh území nikoho. Měli jsme k dispozici jen lehkou pěchotní výzbroj, tedy samopaly, kulomety a protitankové granátomety. Mohli jsme je použít pouze pro vlastní obranu. A tak jsme dostali rozkaz, abychom se stáhli do bunkru. Ten byl velice odolným naši vojáci ho vybudovali z kontejneru, který zpevnili kládami, vše pak zasypali kameny a hlínou,“ vzpomínal na stanoviště Tango 23 podpraporčík Vladimír Osvald. Uvádí také, že při přiblížení prvních chorvatských průzkumných jednotek byli vyzváni, aby nekladli odbor. Všude okolo byl horský, členitý terén, takže pro Chorvaty „bylo prakticky nemožné projet některé úseky tanky. A tak se probíjeli po přístupové cestě přímo k nám.“
Nezbývalo než na velitelství praporu hlásit, jak Chorvaté postupují, co všechno jednotlivé výstřely zničily – ostatně přímé zásahy dostalo i jejich stanoviště, zdemolovány byla nádrže s vodou, místnost velitele i kuchyňská buňka.
V devět večer se situace konečně poněkud uklidnila, přesto čeští vojáci nadále monitorovali situaci, střídali se na pozorovacím stanovišti každou hodinu a věřili, že z nejhoršího jsou již venku.
Přišla ale sobota 5. srpna brzy ráno, kdy nastupoval do služby Petr Valeš, který střídal Luďka Zemana. Rotmistr Roman Čelanský po letech vzpomínal: „Společně s dalšími dvěma kolegy jsou seděl bezprostředně u východu z bunkru. Zaslechli jsme nějaké hlasy. Rozhodli jsme se, že zjistíme, co se děje. Sotva jsme ale vyběhli ven, přilétl minometný granát, který zasáhl přímo náš bunkr. Ucítil jsem náraz do stehna. Nejdříve jsem si myslel, že mne praštil odražený kámen. Snažil jsem se dostat co nejrychleji zpátky do krytu. Výbuch ale přerušil přívod elektřiny, všude kolem byla tma. Až teprve, když kluci přinesli baterky, zjistil jsem, že mám ve stehně střepinu.“
Zraněný přitom nebyl pouze rotmistr Roman Čelanský. Četař Jiří Suda dostal zásah do zad, četař Jiří Hubáček měl zraněnou nohu i ruku. Rozsah zranění Luďka Zemana a Petra Valeše se ale bohužel prakticky neslučoval se životem.
„Na stanovišti nebyl žádný zdravotník. Nikdo nepočítal s tím, že bychom museli něco tak komplikovaného řešit. Během přípravy na misi v Českém Krumlově jsme probírali zdravotnickou pomoc, takže jsme se něco naučili. Snažili jsme se mu (Petru Valešovi) dát umělé dýchání, když jsme mu ale zmáčkli plíce, šel z něho vzduch. Bylo nám jasné, že v něm je od střepin spousta děr,“ vzpomínal Milan Nechvátal.
Celou záležitost okamžitě hlásili na velitelství a žádali lékařskou pomoc. „Obrněný transportér s lékařem, který nám vyrazil na pomoc, ale zadrželi Srbové. Stále ještě zuřily boje. Nakonec po dlouhých diskusích pustili dál jen lékaře. Musel jít pěšky. Velitelství nakonec rozhodlo o tom, že budou staženi nejen ranění, ale i ostatní vojáci. Všude kolem byla rozmístěna spousta min. Jednomu z řidičů se podařilo zprovoznit obrněný transportér, který vyrazil před námi. Postupovali jsme v jeho stopách. Uvědomovali jsme si, že každou chvíli může něco explodovat. Byl to nekonečný úsek. Nakonec jsme se ale ve zdraví dostali na velitelství. Tedy až na dva skvělé kamarády,“ dodává na závěr nadporučík Michal Nechvátal.
Nenechme události oněch srpnových dní upadnout v zapomnění. Čest jejich památce.
Článek vznikl díky četnému využití zdroje:
MAREK, Vladimír. Smrt přišla uprostřed Bouře. A report – měsíčník Ministerstva obrany České republiky. Praha: Národní knihovna, 2020, č. 8.
